Překlad z německého originálu “Der politische Bezirk Saaz” z roku 1904

Selibice (Sellowitz)

     Obec Selibice leží 5,5 km východně od Žatce (Saatz) na vyvýšeném severním okraji údolí Ohře (Eger). Obec čítá 20 domů se 184 obyvateli a co do plochy zabírá 262 ha. Severně od obce se na písčité půdě táhnou na poměrně velké rozloze akátové keře, dále pak se zvedají pole v mírném stoupání k náhorní rovině zvané „Na kopci“ (Am Berg). Na západ a na jih se rozprostírá daleké úrodné údolí Ohře. Jihovýchodně vystupuje návrší, jehož stráně jsou osázeny ovocnými stromy a akáty.

     Severně od obce ležící rovina je na druhé straně akátového lesa na celé své ploše úrodná půda, jejíž více nebo méně písčitá zem je vhodná hlavně pro pěstování obilí a pícnin. V údolí Ohře je půda z velmi hluboko naplavené jílovité hlíny a velmi vhodná k pěstování chmele a zeleninových kultur.

     Na jižním konci obce vede silnice mezi dvěma podélně ležícími rybníky ve směru od západu k východu na Dolejší Hůrky (Horka). Trochu stoupající silnice, po obou stranách osazena topoly zahýbá do obce, jejíž domy stojí většinou v řadě na východní a severní straně. Uprostřed východní domovní řady se nachází statek, jehož vrata zdobí vrchnostenský znak a soška svatého. Naproti stojí malá obecní kaplička se zvoničkou. Vedle ní zastiňují dva akáty velký dřevěný kříž s obrazem Krista. Západní strana obecní návsi je obklopena několika domy a řadou akátů. Trochu stranou vozové cesty, která vede do polí, leží na severní straně, na kraji akátového křoví, ovčín.

    Dopravě slouží okresní silnice, které spojují obec na jedné straně s Tvršicemi (Twerschitz), Staňkovicemi (Stankowitz) a Žatcem (Saaz), a na druhé straně s Lišany (Lischan) a Postoloprty (Postelberg); dále Plzeňsko – Březenská dráha ze Selibic jen 2,5 km vzdálené stanice Lišany. Poštu obstarává poštovní úřad v Lišanech.

     Selibice jsou připojeny ke staňkovické faře a škole, a patří k sanitnímu obvodu Žatec.

     Starostou je v současné době majitel hospodářství Franz Schmiedl. Dřívější starostové byli: Franz Hönl 1850 – 1853, Franz Göttler do roku 1864, Philipp Messner do roku 1871, Anton Paul do roku 1874, Vinzenz Schmiedl do roku 1885, Franz Schmiedl do roku 1888, Prokop Klament do roku 1891, Vinzenz Pilz do roku 1894, Franz Pilz do roku 1904.

     Z živností je třeba jmenovat jednoho hostinského a jednoho obchodníka. V roce 1895 v Selibicích hořelo: v říjnu u Vinzenze Pilze byt č. 4, dne 13. října v noci v 11 hodin v č. 18 u Josefa Hoffmanna (pravděpodobně založení ohně) a 31. října v noci v 10 hodin v č. 3 u Franze Schmiedla.

     Prehistorické muzeum vlastní nález z hrobu v Selibicích, k lineární kultuře (mladší doba kamenná). V blízkosti obce byl nalezen ležící skrčenec, jeden pohár s lineární ozdobou, jedna hrncovitá urna s uchy, jakož i přiložený pazourkový nůž.

     Jeden urnový – žárový hrob s popelem obložený kamením, který obsahoval typicky lužickou keramiku, patří do doby bronzové (Zdroj: Němec, 2014).

                                                                    Aktualizace této sekce: Vitásek Josef, 22.10. 2014

                                                                       

Dějiny obce

     Selibice, před dávnými lety zvané „Selbitz“, se objevují poprvé v roce 1352 v jedné osecké (Osseger; Osek) listině, podle které bylo vyhověno prosbě faráře Johanesse od sv. Mikuláše v Žatci (bez St. Nikolaus in Saaz) vně hradeb, k přijetí do oseckého kláštera pod podmínkou, že tomuto klášteru v případě své smrti odkáže své příjmy ze Selibic ve výši 1,5 kop pražských grošů, což také farář rád udělal. (S.U.B. č.77, Seifert 169).

     Když byly v roce 1390 v Žatci vyvolávány úroky a majetek ze Selibic patřící zemřelé manželce pražského soukeníka Kateřině Pannici (-ové) (Katharina Pannicida – S.U.B. č.203), vznesl K. Hermann, převor jeruzalémského kolegia z Prahy nároky na úroky ze selských dvorů v Selibicích, koupených jmenovanou paní Kateřinou ve výši 7 kop grošů, které mu také byly přiřknuty. Mimo to, prokázali Henslin Schadernicht a jeho švagr Otto Rus, oba vážení občané ze Žatce, svá práva na roční úrok 3 kop bez 3 grošů v Selibicích, za které zaplatili hotově 50 kop grošů.

     Později se objevují Selibice částečně jako součást benediktinského kláštera v Postoloprtech, po jehož zničení v roce 1420 se obce Selibice zmocnilo město Louny (Laun). Sám král Jiří z Poděbrad (Georg von Podiebrad) odebral městu tento neprávem získaný majetek a nařídil dne 7. září 1465, aby byla dána k rukám jeho synů Viktorina, Jindřicha a Hynka částka 12.000 kop grošů k zajištění obcí patřícím klášteru, mezi nimi i Selibice. Jindřich z Poděbrad přenechal se svolením krále Vladislava dne 21. dubna 1480 svůj vlastenecký díl bratrům Heinrichu, Benedigtu a Ludvíku z Weitmühlu a jejich synům. (Zemský archiv v Praze, Veselý, Postelberg s.18)

     I město Žatec vlastnilo, jak již bylo zmíněno, úroky v Selibicích, které bylo ale přinuceno po bitvě u „Mlýnského kopce“ (Mühlberg) v roce 1547 odstoupit císaři Ferdinandu I. Tento přenechal uvedený majetek včetně městského majetku ve Tvršicích a části řeky Ohře Jakubovi Hruškovi z Března na Bítozevsi (Jakob Hruschka von Priesen auf Wittosess) za 405 kop grošů pražských. K tomu koupil Hruška dne 7. listopadu 1556 Selibický dvorec s mléčným hospodářstvím od Joachima Novohradského z Kolovrat, který později svůj ještě zbylý majetek v Selibicích, který mu Johann z Kolovrat odstoupil, dne 1. června 1573 prodal Johannu z Lobkovic na Líčkově (Johann von Lobkowitz auf Litschkau) za 15.000 kop pražských grošů. K tomu získal Bohuslav Felix z Lobkovic dne 11. března 1577 ještě úroky od čtyř selibických občanů a jeden díl Ohře od Sebastiana Hrušky z Března. Tak přišly Selibice k Líčkovu.

     Johann Waldemar z Lobkovic, syn Bohuslava Felixe, zastavil dne 15. června 1584 úroky ze Selibic, Zálužic (Saluschitz) a Tvršic v částce 8.000 kop míšeňských grošů Mathiasu Stampachovi ze Stampachu (Mathias Stampach von Stampach), který tento zastavený majetek přenechal dne 11. března 1585 Wilhelmu z Rosenbergu. Když Georg Popel z Lobkovic, majetnický nástupce Waldemara, majetek v Líčkově včetně Selibic dne 29. dubna 1594 konfiskací ztratil, přešly Selibice dne 12. prosince téhož roku za kupní cenu 13.000 kop míšeňských grošů na Karla Hrušku z Března na Tatinné a Bítozevsi (Karl Hruschka von Priesen auf Tatinna und Wittosess). Tak přišla rodina Hrušků podruhé k vlastnictví statků Selibic, které byly opět spojeny s Bítozevsí.

     Když Karel Hruška zemřel, rozdělili jeho čtyři synové Jakub, Karel, Adam a Tobias otcův majetek. Selibice, včetně Nečemic (Netschenitz) připadly Karlu Hruškovi z Března. Tento nechal své manželce Johaně, rozené ze Sulejovic u Lovosic (von Sulewitz bei Lobositz), dne 5. února 1611 jí přenesené věno v Selibicích zajistit. Zanechal vdovu, nezletilého syna a dceru. Vdova převzala zadlužený majetek. V době třicetileté války byla vykázána ze země a jí zkonfiskovaný majetek Selibice přešel prodejem za 7.600 kop grošů na Chotka z Kočkova (Chotek von Kočkow), a od tohoto v roce 1631 na hraběte Pavla Michnu z Waitzenhöfenu (Paul Michna von Waitzenhöfen), který ještě v témže roce zemřel.

     Hruškovic děti zchudly tak, že se sotva ubránily žebrotě. V roce 1659 přišla slečna Kateřina Hrušková z Března jako jediný dědic majetku Selibice po smrti svého bratra Stanislava z Míšně do Čech, přešla na katolickou víru a byla přes nastálý protest podle zjištěného práva uvedena jako majitelka svého rodného, tenkrát zcela zpustošeného, majetku Selibice. Obec sama byla v letech 1641 až 1656 úplně zpustošena, pustá a liduprázdná. Kateřina Hrušková prodala dne 20. května 1663 Selibice Emanueli Hildebrandu z Ottenhausenu a jeho manželce Bohunce Sidonii, rozené Hruškové z Března se zřetelem na podporu 1.000 říšských tolarů, které od nich předtím obdržela. Hildebrand koupil v prosinci 1672 majetek Děkov (Dekau) a přenechal dne 19. dubna 1673 majetek Selibice Georgu Ludvíku hraběti ze Sinzendorfu na Postoloprtech za 4.800 florenů rýnských. Od té doby zůstaly Selibice spojené s panstvím v Postoloprtech (Zdroj: Němec, 2014).

                                                                    Aktualizace této sekce: Vitásek Josef, 22.10. 2014

 

 

Znak obce Staňkovice

znakúp.jpg