Historie Selibic

Selibice jsou poprvé zmíněny v roce 1352. Později se ves stala majetkem kláštera v Postoloprtech. Po r. 1420 spadala obec pod město Louny. Následně patřila synům krále Jiřího z Poděbrad a v 16. stol. se stala součástí Líčkovského panství Lobkoviců. Koncem 16. stol. získal ves, po konfiskaci rod Hrušků z Března. V roce 1673 získal Selibice Georg Ludvík ze Sinzendorfu. Od té doby ves patřila k panství v Postoloprtech. Ze staré zástavby se dochovala barokní hospodářská usedlost čp. 1 a to z 1. pol. 18. stol.

Archeologické vykopávky dokazují, že vesnice byla osídlena již v mladší době kamenné, ale první písemná zmínka o vesnici je až z roku 1352. Nejvíce obyvatel zde žilo v 19. století, a to kolem tří set. Mladší záznamy z roku 1929 praví, že zde žilo 270 obyvatel, z nichž 219 bylo německé národnosti a pouhých 51 Čechů.

Až do konce druhé světové války zde byl hlavním stavením statek, celkový počet domů byl 48. Nedaleko vesnice stál ovčín. Po druhé světové válce došlo k vystěhování německých obyvatel a nastěhování několika Volyňských Čechů. Zároveň byl také postupně bourán statek.

Významnou památkou obce je Menhir, který je ukrytý v neveřejné části lounského muzea na dvoře. Do roku 1993 ležel povalený u silnice u obce Selibice, kdy po objevení jej převezl J.Helšus do muzea v Lounech. Tento menhir měří 190 cm, na rozdíl od jiných je osekán do souměrného tvaru.

Na začátku jednadvacátéhe století jsou Selibice součástí obce Staňkovice, okr. Louny, (od 1.1.1996)

(Zdroj: web Obec Staňkovice, 2014).

Náves s kapličkou a pomníkem obětem 2. Světové války 1957

(Zdroj: Prášil et al., 2005, Žatecko na starých pohlednicích)

V dalších pramenech o historie obce uvádí Prášil et al., (2005): "Název obce pochází od vlastního jména Seliba. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1352, kdy odsud vybíral poplatky farář od kostela sv. Mikuláše v Žatci Jan. Až do zničení postoprtského kláštera v roce 1420 většina obce patřila právě této církevní instituci. Pak si Selibice přivlastnilo město Žatec. Roku 1454 ji ale Jiřík z Poděbrad Žateckým odebral. Za třicetileté války přestaly Selibice existovat: v letech 1641-1656 tu nikdo nežil  a obec byla jedna ruina. Přesto i tehdy měly pozemky svou cenu. Právě proto se roku 1659 vrátil do Čech ze saského exilu Kateřina Hrušková z Března, aby se ujala selibického zboží, které obratem ruky prodala Františkovi Hildebrantovi z Ottenhausenu. Ten je rok před smrtí prodal roku 1673 hraběti Sinzendorfovi, jenž je natrvalo připojil k Postoloprtům." (Zdroj: Prášil et al., 2005)

                                                                                                                                          (zprac. Josef Vitásek)